Vojenská opevnění

V roce   1934   přijala ČSR   za   svou   defenzivní   doktrínu   francouzského   vzoru. Strategická  obrana,  kterou  mělo  Československo  vést  proti  svým  nepřátelům,  měla  být v následujících  letech  usnadněna  vybudováním  stálého  opevnění. K výstavbě  pohraničních opevnění   mělo   Československo   dostatek   schopných   stavebních   firem   a   také   dobrou surovinovou základnu. Pro stavbu opevnění hovořil i poměrně plochý reliéf západní poloviny státu,  který  by  překonání  pohraničních  hor  nekladl  útočníkovi  do  cesty  vážnější  překážky. Protože za nejnebezpečnějšího protivníka bylo již tehdy jednoznačně považováno Německo, počítalo se soustředěním hlavních sil československé armády v českých zemích, zatímco na Slovensku měla být dislokována pouze menší část jednotek.Opevňování   Československa   bylo   zahájeno   v roce   1935   výstavbou   izolovaných pěchotních srubů, ale již v následujícím roce se začal náš pevnostní systém dělit podle typů budovaných  objektů  na  dva  rozdílné  druhy,  které  se  od  sebe  lišily  konstrukcí,  výzbroji a úkoly,  které  měly  plnit.  Na  jedné  straně  to  byly  objekty  těžkého  opevnění  (  TO  ) - dělostřelecké tvrze vyzbrojené těžkými kulomety, děly a minomety a na straně druhé objekty lehkého opevnění ( LO ) – malé železobetonové pevnůstky s převážně kulometnou výzbrojí.Také  jihozápadních  Čech  se týkalo  vybudování  několika  úseků tohoto  opevnění. Nebezpečí  nenadálého  útoku  přes  Šumavu však  bylo  do  jisté  míry  tlumeno  přírodními podmínkami  příznivými  pro  obranu  –  hraničních  horských  přechodů  nebylo  mnoho,  síť komunikací byla velmi řídká a kromě toho byla vhodná spíše pro  zemědělské potahy a ne pro tanky   a   těžké   nákladní   vozy.   Z těchto   důvodů   bylo   západočeské   pohraničí   v rámci opevňovacího  plánu  schváleného  vládou  v roce  1936 zařazeno  až  do  předposlední  etapy výstavby.  Přesto  bylo  již  v témže  roce  plánováno  zabezpečení  hlavních  komunikací  na západní  hranici  několika  desítkami  pěchotních  srubů.  Těžké  opevnění  mělo  procházel  mezi Železnou  Rudou  a  Klínovcem  a  mělo  přehrazovat  důležité  komunikace  formou  uzávěr. Během léta   a podzimu 1936 bylo mezi Železnou Rudou a Tachovem vytyčeno asi 58 srubů a dalších 100 srubů mezi Tachovem a Klínovcem. Další objekty TO byly plánovány u Svaté Kateřiny,  Hyršova  a  Všerub,  Maxova,  České  Kubice  a  Capartic.  Pěchotní  sruby  byly vytyčovány v těsné blízkosti státní hranice a jejich výstavba měla být zahájena na jaře roku 1937. Na scéně se však objevil nový typ lehkého opevnění vz. 37 a tak bylo od plánovaných prací upuštěno. Nová linie obrany už počítala právě s levnějšími objekty vz.37 a na rozdíl od dříve plánovaných objektů TO byla projektována hlouběji ve vnitrozemí. Již v roce 1937 byly veškeré důležité komunikace v šumavském prostoru zajištěny nesouvislými uzávěry objektů vz.  37,  tzv.  řopíků  1)  .  Základní  typ  objektu  vz.37  se  dvěma  bočními  střílnami  byl  vlastně zmenšeninou  objektů  těžkého  opevnění,  které  se  stavěly  výhradně  v liniích  na  principu vzájemné  ochrany  bočními  palbami.  Pevnůstka  byla  k nepříteli  obrácena  čelní  stěnou  bez střílen,  která  byla  navíc  chráněna  vrstvou  kamene  a  zemním  záhozem.  Čelní  zeď  byla prodloužena  do  ochranných  křídel,  které  při  pohledu  zepředu  zakrývaly  střílny  a  nutily útočníka, aby vstoupil do palebné čáry. Síla čelní stěny objektu vz. 37 se pohybovala od 65 do 120  cm,  stropu  od  45  do  100  cm  a  týlové  stěny  od  40  do  80  cm.  Střílny  byly  tvořeny ocelolitinovými rámy s čepy na uchycení lafetace. Lafetace umožňovala kromě přesné střelby i  nepřímé  zaměřování,  s jehož  pomocí  bylo  možné  vést  palbu  i  za  tmy  či  mlhy.  Výměnu zkaženého  vzduchu  zajišťoval  ruční  ventilátor  a  pozorování  okolního  terénu  umožňovaly speciální  zrcátkové  periskopy  ve  stropě  objektu. Obranu  objektu umožňoval  i  šikmý granátový skluz pro spouštění ručních granátů umístěný vedle vchodu. Pevnůstka rozdělená na dvě střelecké místnosti byla vyzbrojena dvěma kulomety a posádku tvořilo 7 mužů ( typ A, B ). Později byly vyprojektovány objekty jednostřílnové se 4 obránci ( typ D a E ). Typ C byl určen pouze pro kulometčíka s jedním pomocníkem a v podstatě šlo o vybetonované polní postavení se střechou z vlnitého plechu a s malou odolností.

Naposledy upravil: Sýkorová Jana (12.07.2010)