Odhaduje se, že službu zajišťovalo celkem asi 320 sedláků s rodinami. Byla to skupina obyvatel především v okolí Domažlic, Tachova a Přimdy, která měla vlastní samosprávu. Chodové byli poddaní krále, který jim za střežení hranice a náročnou službu uděloval privilegia. Od 10. století vznikaly u tzv. zemských bran strážní body se stálou posádkou, kde se vybíralo clo.

V Dalimilově kronice je první zmínka o Chodech uvedena v souvislosti s bitvou u Brůdku v roce 1040, kdy vojskům knížete Břetislava I. výrazně pomohli chodští lučištníci. Od 13.století docházelo ke germanizaci Českého lesa, která se ale domažlickému Chodsku vyhnula a vesnice až k hranicím zůstaly české.

V roce 1621 prodal císař Chody pánovi Lammingenovi. Po porážce chodského povstání v roce 1695 byl v Plzni popraven vůdce odbojných sedláků Jan Sladký Kozina. Chodové přišli o svá privilegia, což ovšem vrchnosti umožnilo urychlit rozvoj kraje.